O prvním listopadovém víkendu 2019 jsme s Povídkářkami rozepsaly Plzeň. Nebo alespoň její část. S partou báječných holek jsme si dlouhé (a přitom tak krátké) hodiny povídaly o psaní, pily kávu, kolážovaly, cvičily spisovatelskou jógu… A potkaly jsme múzy.

Na tyhle detaily nechci zapomenout:

  1. jak jsme se po spisovatelské meditaci euforicky chopily tužky a psaly (a jak třeba M. vůbec nemohla přestat),
  2. jak tály ledy i tvůrčí bloky,
  3. jak se holkám klepaly ruce i hlasy, když se rozhodly přečíst nám nahlas úryvky svých příběhů, a překonaly tak strachy a dokázaly vykročit ze zóny komfortu; a my na ně byly pyšný a věci, který četly, nás rozkládaly na mikročástečky,
  4. jak jsme byly každá úplně jiná, a přitom na stejný vlně,
  5. jak vznikly krásný zápisníky a jak při kolážování chodily všem přesně ty správný a potřebný odpovědi (anebo bárbíny :D),
  6. jak jsem si při procházce za inspirací koupila kámen, ztratila naši partu z dohledu a připojily se ke mně dvě účastnice, které ještě neznaly mou zmatenou povahu a věřily mi, že vím, kam jít :),
  7. jak jsme s R. neúnavně pátraly (a nedopátraly), odkud se známe (tak asi z minulýho života),
  8. jak jsem začala psát novou knihu a spatřila díky Helče poprvé tvář své hlavní hrdinky,
  9. jak holky kuly pikle, koupily nám nádherný dárky a chtěly autogramy do naší povídkový knížky,
  10. jak se mi ulevilo, když jsem si uvědomila, že nejsem (a že hlavně nemusím být) lektorka tvůrčího psaní, ale že jsem prostě jen člověk, který sdílí, jak to s psaním má, a povídá si s lidmi o tom, jak to mají oni :), a že je to dost, možná i víc, možná i nejvíc,
  11. jak mě rozebrala povídka o stromu, povídka o barevný holce na nejkrásnější plzeňský ulici, svatební úryvek bartolomějský (ale jinak E. nepíše vztahovky:)), úvaha o bezohlednosti vůči sobě i flashbacky skrze rodinu P. do období národního obrození,
  12. jak přicházely nápady, otázky, inspirace i témata typu jak se nebát trapnosti. :)

Díky za to.