Přelouskáte knihu až do konce, i když se ke čtení kolikrát musíte přemlouvat?

Nevím, jestli jsou to dozvuky školní povinné četby, pod kůží zaryté „přece neodejdu od rozdělané práce“ nebo třeba soucit s autorem. Před několika lety jsem s tím sekla. Nedočtenou knihu jsem prostě zaklapla a vrátila ji do knihovny (ať už vlastní nebo městské) nebo ji poslala dál.

Ty jo, a ono je to tak úlevný, už jen ten pocit, že NEMUSÍTE, nebo spíš uvědomění, že to, jestli musíte nebo nemusíte, si určujete sami. Autor se z toho (pravděpodobně) nezhroutí a nejspíš se k němu tahle informace ani nedostane (pokud to není váš blízký přítel, což ovšem uznávám, že je pro dilema „dočíst vs. nedočíst“ velmi tenký led). Maminka nad vámi nebude stát s přísnou vráskou mezi očima a čekat, až dočtete. Nehrozí vám dokonce ani poznámka či pětka na vysvědčení za prázdné listy ve čtenářském deníku.

(„Jé, a co je to, to propadneš?” “To dostaneš na vysvědčení pětku a budeš chodit do třídy s dětmi o rok mladšími. A ty tu pětku dostaneš, to si piš!“)

Můj F., který už se pár pátků prolouskává Nomádem od Jamese Swallowa, si včera večer nejistě přisedl ke mně na gauč s knihou od jeho oblíbence Petera Maye. Zbystřila jsem. Jakmile jde o knihy, vždycky zbystřím. :)

„Už tě ten Nomád unudil?“

„Jsem na straně 300 (z cca 550) a už bych to klidně ukončil… Pořád se to nějak táhne.“

„Tak na to kašli,“ mávla jsem rukou.

„Že jo? Já věděl, že mě v tom podpoříš.“

Potřebujete taky podpořit v nedočtení? Jsem tu pro vás. :)

Osobně mě k nedočítání vedou minimálně 3 důvody:

První: Není ten správný čas

Momentálně mi tahle kniha zřejmě nemá co dát. Teď. Mému budoucímu já třeba ano, ale aktuální já ještě není ready. Neodnesla bych si z knihy to, co bych mohla nebo kvůli čemu si mě kniha našla. To se mi stalo např. s Bridou od Paulo Coelha. Napoprvé jsem zvládla asi první dvě stránky a s WTF výrazem ve tváři jsem ji odklidila k ostatním knihám. Uplynulo pár let, sáhla jsem po ní znovu, zhltla ji během jediného večera a dlouho jsem se pak nedokázala začíst do jiné knihy.

Druhý: Cukají mi nohy

Čtení knih si užívám a je to pro mě jedna z nejpříjemnějších činností. Ne ale v případě, že v myšlenkách neustále cestuju pryč od textu nebo mi začnou cukat nohy (100% spolehlivý signál mého těla, který přichází, když jsem unavená nebo hrozí náhlá smrt znuděním). Pak se příjemně necítím a tudíž se můj stav vylučuje se stavem, který při čtení běžně zažívám a toužím zažívat.

V tu chvíli jsem nejenom sama proti sobě, ale taky proti svému drahocennému času a proti skvělým knihám, které jsou v pořadí a mohou mě obohatit trilionkrát víc. A necukají mi při jejich čtení nohy. (Teď mi nejde z hlavy, jestli je větší hřích být sama proti sobě nebo proti skvělým knihám.)

Naposled se mi to stalo s Kdo chytá v žitě. Faux pas, že? Koupila jsem si ji, protože lidi, které neznám, ji zařadili na nějaký žebříček TOP knih, které by si každý uvědomělý člověk měl v životě přečíst. Fakt jsem jí dala šanci. Až do strany 29. Pak už to nešlo, cukala jsem úplně celá a myslela jen na to, co je tím důvodem, že ji uvědomělí lidé vystavují na knižní piedestal a doporučují ostatním uvědomělým lidem. A proč TO (anebo ASPOŇ NĚCO) není naznačeno během prvních 29 stran.

No, možná na ni jen nebyl správný čas. Nebo nikdy nebude. To se taky může stát. Dokonce i uvědomělým lidem.

Třetí: moc velké sousto

Umělcova cesta. Kniha roku, kniha století, kniha života. Obohacovala mě neskutečně a já ji nedočetla. Stydím se, fakt že jo. Jenže s touhle knihou se to má tak, že ji nemůžete číst pasivně. Není to odpočinek, je to makačka.

Očekává se od vás aktivní spoluúčast (a je to boží), bez níž nemá smysl ve čtení pokračovat. Nezvládla jsem to možná kvůli nedostatku časoprostoru na mateřské, možná kvůli nedostatku motivace nebo sebebičování, jenže já se nerada bičuju.

Dokud mě kniha inspirovala a já dodržovala plán a s nadšením plnila „úkoly“, byl to úžasně strávený čas. V určité fázi jsem ale pocítila jakýsi nátlak autorky, anebo spíš mé vlastní hlavy, že když vynechám některý z úkolů nebo si je budu dělat víc po svém, můj vnitřní umělec je loser a jeho cesta povede přinejlepším do slepých uliček.

Dodnes knihu nicméně doporučuju, kudy chodím, a doufám, že se k ní sama ještě vrátím. Rozhodně je to legendární dílo, které by si měl přečíst každý uvědomělý umělec. :)

Zajímavé je, že texty na webu nám nedělá problém nedočíst.

Netrápí nás výčitky, když uprostřed věty zavíráme stránku a pouštíme se do jiné činnosti. Po krátké chvíli informace o nedočteném textu mizí z našeho vědomí.

(Éééé, o jakémže textu?)

Často neznáme autora, jehož text čteme, a nohy před stisknutím „zpět“ nebo zavřením záložky v prohlížeči ani nestihnou cuknout. Možná nebyl správný čas, bylo to velké sousto, nejsem cílová skupina, možná, možná…

Ale možná taky jo. Třeba byl správný čas a patřili jsme k cílovce. Jen textu chybělo to „něco“ (přimhouřené oči, zvuk lusknutí prstů, chvilka příjemného napětí), co by v tu chvíli přilepilo náš zrak k obrazovce a nepustilo až do poslední CTA. Výzvy k akci. :)

A já pro vás právě chystám manuál na TO „NĚCO“.

Bude to e-book o tom, jak vyšperkovat text, aby čtenáře (něžně) chytl a nepustil. A až ho dopíšu, najdete na tomto místě regulérní kól tu ekšn s odkazem na ono magické čtivo. A na Facebook hodím echo taky. Držme mi palce. :D

Střih. O pár měsíců později:


REGULÉRNÍ KÓL TU EKŠN :)