3 otázky pro 3 spisovatelky

Pomáhá při psaní pevný řád, nebo volná ruka? A jaké to je, když vám knihu vydají a můžete si k ní přičichnout? Vyzpovídala jsem tři skvělé a sympatické spisovatelky, Janu Poncarovou, Moniku Petrlovou a Taťánu Rubášovou, z nichž každá to vidí trochu jinak.

Nezdá se to, ale spisovatel prý musí dřít jako farmář. Sedět na zadku a psát. Co ti nejvíc pomáhalo, když se ti do psaní fakt hooodně nechtělo, nebos měla tendence prokrastinovat?

JANA: Na tom něco bude. Pěstuju zeleninu a je pravda, že když bych na jaře na pár týdnů do záhonů nezabořila ruce, zarostou plevelem. Na začátku psaní Podbrdských žen jsem si vůbec nedokázala představit, že na konci bude přes 270 stránek rukopisu. Do té doby jsem psala kratší věci – články, reportáže, povídky. Chtěla jsem ale příběh napsat. Takže nezbývalo, než si sednout na zadek a psát, jak říkáš. Rezervovala jsem si na to svůj čas – napsala jsem si do diáře třeba pondělí odpoledne – píšu. Středa odpoledne – píšu. Pátek odpoledne – píšu. A psala jsem. Když už mám úkoly zažlucené, potřebuju je splnit. Chtě nechtě. Asi v půlce příběhu mě příběh i psaní pohltily, takže jsem se těšila. Nejlíp se mi psalo po procházce v lese nebo po zrytí záhonů, když jsem rozhýbala tělo a osvěžila mysl. A nejlíp s hrnkem kávy po ruce. Vždyť mě znáš. Takže nedat se, nechat se pohltit, procházet se, dýchat vzduch, bořit ruce do země, snít o výsledku a dělat to proto, že tě to baví. To asi pomáhalo a pomáhá mně.

MONIKA: Mám tu (ne)výhodu, že jsem schopná za den napsat maximálně dvě strany… a to je můj vydřený, deset let pracně budovaný rekord, který by měla zaznamenat Agentura Dobrý den v nějaké speciální sekci rekordů nazvané Malá soukromá vítězství. Můj běžný limit je ale zhruba půlstrana a u té si opravdu už nemohu dovolit prokrastinovat, protože to bych pak musela lelkovat na konci každého druhého řádku… Každopádně když mi psát nejde, nelámu to přes koleno a dělám jiné věci. Vím, že dobrý text, který by se mi později líbil, nejde vysedět. Aby to za něco stálo, musí se prostě hned od začátku prášit od klávesnice.

TAŤÁNA: Při psaní mi pomáhají místa a rituály. Kavárny, kam chodím pořád dokola, a věci, které si dávám pořád dokola, abych se mohla soustředit jenom na psaní. Jakmile bouchne číšník pitím o stůl, je to jakýsi startovní výstřel k práci. Hodně mi pomáhá poslech hudby, třeba soundtracků. K práci potřebuju lidi okolo, jinak bych se ukrastinovala k smrti. Jako odměnu za práci jsem si dřív dávala cigarety, teď je to jídlo.

Jak často jsi psala, zhruba? Každý den hodinu, nebo každý víkend deset hodin?

JANA: Bylo to různé. Důležité bylo zamluvit si čas v diáři, jak už jsem zmínila. Román nenapíšeš za den nebo za měsíc – tedy aspoň já ne. Mě psaní Podbrdských žen trvalo rok. Psala jsem hodně po večerech, místo televize, čtení knížek, sledování sociálních sítí. Psala jsem i o víkendech. Vždycky tak hodinu až tři v kuse. Snažila jsem se pokaždé napsat kapitolu, protože nerada odcházím od rozdělané práce a takhle jsem měla aspoň pocit nějakého výsledku.

MONIKA: Psaní příběhů beru odjakživa jako zábavu bez harmonogramu, řádu a většího plánování. Píšu podle chuti, ne podle hodin nebo kalendáře. Dokonce mám v repertoáru osmistránkovou povídku, kterou jsem psala rok, protože jsem nevěděla, co s pointou. Prostě jsem se v psaní na dlouho zasekla a žádná cesta se mi nezdála dobrá. Nakonec jsem mezi úvodem a závěrem nechala dvakrát přezouvat pneumatiky u auta a pointu jsem zcela neplánovaně vymyslela asi po roce, při běhání. Nechat tomu čas bylo zřejmě správné rozhodnutí, protože právě o této povídce čtenáři často hovoří jako o té, co se jim líbí víc než ostatní.

TAŤÁNA: Píšu nepravidelně a dlouho. Jsou dny, kdy nenapíšu ani čárku, pak píšu deset hodin v kuse. Při psaní se děje s časem zvláštní věc, že přestává existovat.

Jana (a pes Dan) s Podbrdskými ženami, Monika s Nelidskými zdroji a Podivuhodná robotí expedice bez Taťány.

Jaký to je pocit, držet svou knížku v ruce?

JANA: Představ si, že stojíš před výlohou knihkupectví, sníš o vlastním románu. Sníš o něm roky.  A potom si konečně sedneš na zadek a napíšeš rukopis. Pošleš ho do nakladatelství. Tři měsíce se nic neděje, až jedno čtvrteční ráno ti zazvoní telefon, že ti román vydají. Další měsíce spolkne příprava – korektury, návrhy obálek. Uplynou skoro dva roky od doby, kdy jsi napsala první kapitolu, než si ke knize přivoníš. Mám moc ráda vůni knih. Tak takové to asi je.

MONIKA: Myslím, že je to snad tisíckrát hezčí pocit než dostat státní vyznamenání od Miloše Zemana za celoživotní uvádění pořadu Nikdo není dokonalý. Držet v ruce vlastní knížku, kterou vám někdo vydal (= investoval do vás svoje peníze, protože se domníval, že za to ten rukopis stojí), je skvělý. Navíc v zemi, kde vychází padesát nových knih denně! Mnohem raději, než když svou knihu v ruce držím já, nicméně jsem, když ji v ruce drží čtenáři.

TAŤÁNA: Pocit jsem upřímně řečeno neměla žádný. Nejsilnější emoce je dojetí, když vidím radost jiných lidí, dětské kresby, zahraniční nakladatele, moji maminku. Je to příjemný údiv.

Za minirozhovor děkuje spisovatelkám Hešidlo šperkařské. Knihy jsou k dostání tadyhle pod odkazy: Podbrdské ženy, Nelidské zdroje, Podivuhodná robotí expedice.

Foto: z archivu spisovatelek a databazeknih.cz

Napsat komentář

Vaše emailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *