Tvoje první povídková e-sbírka
3. týden 
Hurá na autorský medailon
Po tvorbě obálky se pustíme do psaní. Konkrétně do psaní autorského medailonu, věnování a poděkování. Začneme autorským medailonem, protože to ostatní už pak bude hračka.
Psát o sobě je nejtěžší. Ale ty to dáš. Mám pro tebe pár tipů. Nech se jimi inspirovat. Drž se jich, pokud s nimi souzníš, a pokud ne, vezmi si z nich jenom něco.
Autorský medailon je pár slov o autorovi, které většinou najdeš na přebalu knihy. Bývá tam jméno, rok narození, profese, vydané knihy, někdy zájmy. Jak medailon napsat, aby byl co nejpoutavější a aby ti přitáhl tvé ideální čtenáře?
1
Na délce záleží. Marketingoví experti doporučují délku medailonku do 300 slov, já myslím, že stačí do 100 a můj malý průzkum ukázal, že v knihách českých autorů je to v průměru cca 50 slov.
Neměla by to být jedna řádka, ale ani celá jedna stránka. Budeme se snažit vypíchnout jenom to nejdůležitější a nejzajímavější, esenci tebe.
Nepíšeš životopis. Píšeš to, co o tobě prozradí právě ty informace, které čtenáře ujistí, že si vybral správnou knížku, v našem případě správnou povídkovou e-sbírku.
2
Medailonek v první, nebo ve třetí osobě?
V knihách je většinou psaný ve třetí osobě. Zní to profesionálněji a je v tom větší nadhled. Vypadá to totiž, jako by o tobě psal někdo další, a už to může u čtenáře zvýšit zájem o tebe a tvé dílo. Ale nenech se tím svázat. Třeba chceš, aby tvůj medailon zněl osobněji a mluvil přímo ke čtenáři, abys mluvila sama za sebe. Pak jdi směle proti proudu a piš v první osobě.
Moje výzva pro tebe: zkus si napsat medailonky dva. Jeden v první osobě a jeden ve třetí. Sdílej je s námi ve skupině. Uvidíš sama, v čem se budeš cítit líp.
3
Jak na první větu?
Medailonky většinou začínají podobně. (Někdy až bolestně podobně, jak jsem zjistila při svém zmíněném malém průzkumu.) Typické začátky: jméno, rok narození, profese. I to asi ale dá pojmout různými způsoby.
Tady je pár příkladů prvních medailonkových vět:
Lucie Konečná vystudovala scenáristiku a dramaturgii na FAMU.
Barbora Šťastná pochází z Kynšperka nad Ohří a z Karlových Varů, nyní žije v Praze.
Jana Poncarová (1983) je novinářka a copywriterka na volné noze, tvoří obsah webů a časopisů.
Veronika Vieweghová se věnuje domácímu vzdělávání, tématům těhotenství a mateřství a osobnímu rozvoji.
Ema Krásová je žižkovská autorka, která žije svůj život ve světě myšlenek absurdních románů a komedií.
Karolína Kváš (* 1986) je copywriterka, tvůrkyně, matka… Teda pokud se zrovna nerozhodne, že už je zas něco jinýho.
Jméno, případně pseudonym, je nutnost. Představuješ se svému čtenáři. Jako bys ho potkala a podali jste si ruku. Rok narození je nepovinný. Líp se ale s tebou čtenář ztotožní, když zjistí, že jste v podobném věku nebo třeba že má dceru v podobném věku. Může to ale fungovat i naopak. Může cítit věkový rozdíl mezi vámi jako propast.
Namísto roku narození můžeš poukázat na nějakou událost, která se stala, když ses narodila, a která s tebou ideálně i trochu souvisí. Třeba kdybych se narodila v roce 1982 a byla fanynkou Vypsaný fixy, můžu napsat: narodila jsem se v roce, o kterém zpívá Vypsaná fixa. Kdo fixu nezná, asi se nechytne, ale kdo jo a má ji rád stejně jako ty, máš ho v hrsti.
Dál v první větě můžeš a nemusíš zmínit svou profesi, cos vystudovala, kde žiješ nebo čemu se věnuješ. Anebo to můžeš pojmout jako Ema Krásová a větu o tom, kde žiješ, dokončit nečekaně – ne v konkrétním městě, ale ve světě myšlenek absurdních románů a komedií. Ty si doplň podle sebe.
4
V další větě je na řadě tvé psaní a tvůj vztah k němu.
Píšeš odmalička? Píšeš blog? Už jsi něco vydala? Klidně zmiň naše společné e-sborníky, pokud ses účastnila Povídkového nenávodu. Nebo co plánuješ vydat?
Přála sis vždycky stát se spisovatelkou, nebo si tě to prostě našlo? Přispívala jsi třeba kdysi dávno do školního časopis? Vyrývalas básničky na školní lavice? Umístila se nějaká tvoje povídka v soutěži? Čteš svoje díla nahlas zatím jenom svým domácím mazlíčkům?
Napiš cokoliv, co tě první napadne ohledně tvého vztahu k psaní. A neboj, ve skupině to pak můžeme společně vyšperkovat.
Pár příkladů (navazují na první věty v bodě 3):
Lucie Konečná: Píše blog …a zase ta Lucie, přispívá do několika časopisů.
Karolína Kváš: Moc ráda píše. Stála třeba za blogem o zdraví těla, mysli i ducha: jakorybicka.cz, dnes tvoří na volné noze – pro klienty i pro sebe – na karolinakvas.cz.
Jana Poncarová: Miluje příběhy. I ten svůj.
Ema Krásová: Styky s Emou jsou její první samostatnou knihou, která vznikla na základě stejnojmenného blogu.
Tip: Pokud zmiňuješ svůj blog nebo web, výhodou e-sbírky je, že můžeš pod název blogu schovat odkaz a čtenář si ho hned může rozkliknout.
5
Něco na sebe práskni.
Něco, co s psaním může, ale nemusí souviset. Co tě baví? O co se zajímáš? Sbíráš něco? Bez čeho nedokážeš nebo nechceš žít?
Jaké jsou tvé hodnoty? V co věříš?
Příklady (opět navazující):
Jana Poncarová: Nejraději odpočívá v lese nebo s hrnkem kávy nad zápisníkem. Město střídá s venkovem a kavárnu se zahradou.
Barbora Šťastná: Překládá z francouzštiny a příležitostně přednáší o štěstí.
Lucie Konečná: Je vášnivou sběratelkou starožitných vánočních ozdob.
6
Co může čtenář od tvé povídkové sbírky očekávat? Rozesměje ho / rozpláče? Jaké emoce v něm vzbudí? Kdo se v ní najde? Pro koho je určená? Zkus odpovědět v jedné nebo dvou větách.
A teď se pusť do psaní.
Klidně se nejdřív rozepiš a vytvoř medailon na půl stránky. A seškrtávej, dokud se nedostaneš na 100 slov, případně na 50 slov. Nemusíš je počítat ručně, jen si ve wordu danou pasáž označ a klikni vlevo dole na počet slov.
Tip: Pro inspiraci mrkni na medailonky autorek a autorů v nenávodových e-sbornících Vlaštovky, Podzim, (Ne)láska, Zeleň. Každý je originál. A to je právě boží.
Důležitou součástí medailonku je fotka. O ní víc níže v grafickém okénku.
Autorské medailonky zmíněné ve videu:
Hurá na věnování a poděkování
1
Budeš svou e-sbírku někomu věnovat?
Věnování není povinné. Vlastně nic není povinné. :) Pokud se pro něj rozhodneš, napiš ho na začátek knihy. Můžeš napsat jedno hromadné, případně před každou povídkou jedno, pokud chceš každou z nich věnovat někomu jinému. Hlasuju spíš pro první možnost, případně zvolit jen pár povídek, které budou věnování obsahovat. Méně je více.
Komu můžeš knihu věnovat? Člověku, zvířeti, květině, věci, místu, pocitu… To je na tobě. Nejčastěji to bývají nejbližší osoby, členové rodiny, přátelé. Můžeš jmenovat, ale nemusíš: Tátovi / Mámě / Tomášovi / Elišce / Mé milované dceři / Vám, kteří ve mně věříte
Můžeš a nemusíš přidat důvod, proč jim knihu věnuješ. Pokud budeš psát i poděkování, doporučuju věnování udělat maximálně stručné, klidně jednoslovné nebo aspoň jednořádkové, a rozepsat se potom v poděkování.
Knihu můžeš věnovat čtenářům. Nějaké konkrétní skupině lidí. Třeba: Všem lidem, co desetkrát odloží budík, než doopravdy vstanou z postele. Ideálně by ten důvod měl souviset s tématem tvé knihy, takže tohle věnování použij, pokud je třeba brzké vstávání typické pro postavy ve tvých povídkách. Pokud tvoje povídky propojuje vůně kávy, můžeš e-sbírku věnovat Milovníkům vůně kávy.
Věnovat svou e-sbírku (nebo jednotlivé povídky) můžeš někomu, kdo tě inspiroval třeba k tvorbě hlavní postavy. Nebo někomu, kdo tě podporuje v psaní. Nebo barmanovi z tvé oblíbené kavárny.
Já mám třeba v Tvůrčím restartu jednoduché věnování: Mým múzám.
Někdo pojímá věnování jako dopis. Báseň. Vzkaz. Neexistuje jeden jediný správný způsob ani recept. Napiš ho podle sebe a od srdce.
Jana Poncarová (Eugenie): Všem, jimž Hotel Continental přirosl k srdci
Lenka Linhartová (Císař ve světě): Věnováno vašim snům a vaší odvaze udělat první krok. Však ono se to nějak.
Lucie Konečná (Houpačky): Věnováno mojí mamince, která nikdy nezkazí žádnou srandu.
Helena Žáková (Kdo zastaví déšť): Mému bratrovi Petrovi. Bez Tebe bych většinu písniček neobjevila. A bez písniček by se mi nepsalo tak lehce.
Můžeš použít slovo „věnováno“ / „věnuji“, anebo nemusíš a můžeš prostě rovnou věnovat.
Pro inspiraci nahlédni do svých oblíbených knih.
2
Komu chceš vyjádřit vděčnost?
Poděkování je prostor, kde můžeš vyjádřit vděčnost všem, kdo tě inspirovali, kdo ti věřili, podporovali, bez jejichž pomoci by sbírka nevznikla. Ať už šlo o pomoc materiální, morální, technickou, emocionální, nebo jinou.
Sekce Poděkování bývá někdy na začátku knihy, někdy na konci, já doporučuju spíš konec, aby se čtenář nejprve vrhl na povídky a nebyl ničím rušen.
U poděkování se neváhej rozepsat. Napiš nejenom komu děkuješ, ale i proč. Pokud chceš. Délka je na tobě. Může to být jedna řádka i jedna stránka nebo dvě. (Do víc než dvou bych se ale nepouštěla.)
Napiš poděkování lidsky a upřímně. Na nic si nehraj. Představ si dotyčného před sebou. Co bys mu doopravdy řekla? Přesně takhle to napiš. Zkus být konkrétní a vezmi tak s sebou čtenáře do zákulisí. Já to třeba jako čtenář miluju a moc si toho cením.
Můžeš psát o tom, komu děkuješ a proč (děkuju Filipovi, že mi vařil kafe, když jsem psala), anebo mluvit přímo k dotyčnému (děkuju, Filipe, žes mi vařil kafe, když jsem psala).
Nic není špatně. Je to TVOJE poděkování. A neboj se vyjádřit vděk i sobě. To se moc nedělá, ale ať už si dovolíš si to přiznat, nebo ne, fakt je, že největší zásluhu na své povídkové sbírce máš právě TY.
Příklad z mého rybníčku:
Martina Heš (Tvůrčí restart): Děkuju hlavní hrdinům a hrdinkám Restartu, že si ke mně našli cestu. Hlavním hrdinům a hrdinkám mýho života. Báře, kotěti. Ty víš. Monice a Bětce za báječnou spolupráci. Vám všem, kteří jste vznik knihy podpořili, byť třeba jen myšlenkou.
Výzva: Mrkni na poděkování do svých oblíbených knih, které máš doma. Pojďme je sdílet ve skupině a vzájemně se inspirovat.
BONUS: GRAFICKÉ OKÉNKO VERČI MIKOLÁŠKOVÉ
Tipy k autorskému medailonku
