3 nejčastější chyby při používání 3 teček + 1 (ne)tajemství k tomu

V dnešním díle nekonečného seriálu (něco jako Tak jde čas, ale vypointovanější) Vyšperkujte text a zvyšte tak jeho (i svou) důvěryhodnost si posvítíme na tajemství trojtečky.

A protože není čas ztrácet čas, jdeme rovnou na věc.

Takže zaprvé….

1) Trojtečka nepotřebuje čtvrtou tečku

Brrrr, vidíte, jak podezřele to vypadá? Úplně mi z toho cukala ruka.

Stejně jako děd Vševěd nepotřebuje bonusový čtvrtý vlas, tři čuníci nemají v partě čtvrtého a tříhlavý drak se narodil přesně s tím správným počtem hlav, i trojtečka už je dokonalá sama o sobě. Nemusíme se proto snažit „ukončovat“ ji ještě jednou závěrečnou, zbytečnou tečkou.

Může následovat čárka, případně i otazník nebo vykřičník, máte-li k tomu vážný důvod. 🙂

Hmmm…zajímavý, to s tou čtvrtou tečkou…dám si na to bacha…a co tam máš dál?

2) Trojtečka si zaslouží osobní prostor

Pokud za trojtečkou nenásleduje čárka (otazník, vykřičník), uvozovky, nebo konec závorky, nechme ji dýchat, stejně jako bychom nechali dýchat jakékoli jiné interpunkční znaménko.

Nebo byste napsali: Hmmm.Zajímavý.Dám si na to bacha.A co tam máš dál?

Asi ne, ne? Doufám… Takže mezera za trojtečkou included.

Sofistikovanější a podrobnější výklad si pro vás připravila moje milá přítelkyně a moudrá rádkyně Internetová jazyková příručka.

3) Atd…

Uvádíme-li v textu několik příkladů, ovšem ne všechny, co na světě existují (v tomhle článku zdaleka nevyjmenovávám komplet všechny trojtečkové chyby), směle využijme na závěr výčtu buď trojtečku, anebo zkratky typu atd., aj., apod.

Ne ale obojí. „Atd…“ či „apod…“ působí podobně nesmyslně a amatérsky jako třeba kombinace „apod. aj.“

Atd. 😉

Šperkařské doporučení závěrem

Už na gymplu na lekcích tvůrčího psaní nás učili, že trojtečka v sobě skrývá něco tajemného.

A tajemství jsou super, pokud s nimi šetříme.

Text, ve kterém trojtečka ukončuje každou třetí větu, na mě působí tak, že autora prostě převálcovala hromada myšlenek, co mu proudily hlavou. Chápu, že na papír (či e-papír) se ty myšlenky touží dostat všechny (znám to taky), buďte ale nekompromisní a vyberte jen ty, které něčím obohatí vaše čtenáře.

A které z nich otrojtečkovat? Jen těch pár vyvolených, u kterých skutečně chcete/potřebujete, aby se čtenář zastavil nebo zamyslel spolu s vámi.

A to je jakože všechno?

Nemusí být. Je libo nášup tipů, jak dokáže obyčejné ťuknutí do mezerníku ve správnou/špatnou chvíli povznést, nebo naopak zadupat do země vaše blogové články, e-booky i FB posty?

Dalších 5 nenápadných chyb, které okupují i vaše texty, jsem pro vás pankově a zábavně shrnula do e-booku Mizérie s mezerami. Přijměte ho ode mě jako malou pozornost. 🙂

3 místa, kam chodí Múzy na piknik

Navštivte je, nechte se políbit a napište e-book, který vám vydělá miliony.

Minule jsem vám práskla, kam chodí Múzy na kafe, a přislíbila navazující článek o tom, kde tyhle rozverný holky potkáte venku. Jak chillujou na neviditelný kostkovaný dece s košem ovoce a lahví vína.

Kde jsem na ně v poslední době narazila já?

1) Na louce nad Lucernou

Na střeše Lucerny je tráva, poesiomat, slepice, výhled, kafe, piano a otevřeno do pozítří (11. 9.) – ráj pro Múzy i jejich věčné hledače. Nahoru buďto vyšlapete po svých, nebo se svezete páternosterem. Když budete mít štěstí, zahrajou a zazpívají vám tu zdejší srdcaři.

Málem jsem o ten zážitek přišla, protože výmluvy typu kdo mi pohlídá vylomeniny… A pak  se F. zeptal, jestli nepůjdem. Všichni? Všichni. A tak jsme vyrazili. Dokázala bych tam strávit den i noc a další den, ale i během hodiny se s Múzami stihnete obejmout a naťuknout aspoň to nejzásadnější. Třeba sepsání tohohle příspěvku.

 

2) V parku Sidonie Nádherné

O červnovém Víkendu otevřených zahrad jsem si tu vypila kafe ve zřícenině, kreativně se vyřádila, nasála inspiraci do zásoby a odjížděla s taškou s vlastním potiskem, nápadem na novou kérku a bušícím srdcem – věděla jsem, že do Vrchotových Janovic se musím brzy vrátit. A nejlíp s mými Povídkářkami.

A až se tak stane, nebojte se, že by vás ta zpráva minula. Bude to totiž velký a země se zachvěje. 🙂

3) V uhříněveské oboře a přilehlých lesích, loukách a polích

Zelené okolí mého bydliště si Múzy oblíbily. Narazíte na ně ráno při kočárkové procházce i večer při příjemně osamělém běhání. Pomáhaly mi šperkovat oba moje e-booky a našeptávaly náměty povídek i článků. Jsem šťastná, že ani při tak častém setkávání jsme se zatím vzájemně neomrzely. Budete-li mít cestu kolem, dejte vědět. Seznámím vás.

Kde jste letos v létě s Múzami piknikovali vy? 🙂

Pevná mezera 3× jinak

Pevná (neoddělitelná) mezera je ve fázi finálního ladění mého nového e-booku tématem č. 1. Jak víte, textovým šperkařením bych mohla trávit (a vlastně se to skoro děje) celé hodiny, dny, životy.

Místo jako ryba ve vodě jednoho dne zlidoví přirovnání jako Heš mezi slovy a větami. Ještě si na mě vzpomenete, vám říkám! 😀

A co by to bylo za textové šperkaření bez pevných mezer, záchranných lan (nejen) pro předložky a spojky visící na konci řádku jako nad propastí?

1) ctrl + shift + mezerník

Wordovskou podobu pevné mezery asi znáte. Místo obyč ťuknutí do mezerníku stisknete kombinaci kláves ctrl + shift + mezerník.

Žádná velká novina, šperkařko, co tam máš dál?

2) Zalomení

Na blogu, který frčí na wordpressu, bohužel s wordovským trojstiskem nepochodíme. Díky své báječné korektorce (nemyslím sebe) jsem ovšem objevila wordpressácký plugin Zalomení, který mi odteď trhá trny z paty blogových příspěvků.

Teda, pokud zrovna netvořím v pluginu Elementor, protože na něj je Zalomení krátké. A díky tomu, tramtadadá, jsem učinila svůj aktuálně největší a nejradostnější objev (technicky zdatnější čtenáře prosím o projev empatie třeba aspoň potlačením smíchu):

3)   

neboli pevná mezera html jazykem – stačí ji v html editoru nemilosrdně nasardinkovat mezi dvě slova, která toužíte (nebo vás s tím prudí vaše oblíbená korektorka) mít pevně připojena k sobě. ❤

Ou jé! Svět je správně a mezery s ním. 🙂

Heleď, ty mezerofilko, a cos to říkala na začátku o tom novým e-booku?

Nó, nejdřív jsem říkala, že bude! Brzo! Jakože je to už fakticky na spadnutí. A mezitím už to spadlo. E-book je připraven obšťastňovat širokou veřejnost tadyhle. 🙂

Při tom nebo přitom? Korektorka přistižena při tom… eee, při činu

/krátká verze: ryze praktická, bez příběhu/

Dohromady nebo zvlášť?

Řeč nebude o placení. 🙂 Ale o 5 autorských (i korektorských) radostech, které, aniž byste šlápli vedle, můžete napsat oběma způsoby:

  • při tom i přitom
  • od malička i odmalička
  • na boso i naboso
  • video nahrávka i videonahrávka
  • za prvé i zaprvé

🙂

/delší verze, s příběhem/

Nestydaté odhalení a pravda o růžových puntíkách

Seděly jsme s Janou nad cappuccinem a prvními pokusy o natočení video pozvánky na chystaný povídkářský Kurz kreativního psaní (jooo, fakt se to děje!, #prihlaskyuzbrzy) a sdílely nadšení, co z nás tryskalo do všech koutů kavárny, na Facebooky.

Jana vyťukávala příspěvek a vzhlédla ke mně od mobilu.

“Při tom nebo přitom?”

2/3 Povídkářek, kafe, přípravy na kurz. Boží.

Korektorko, čiň se! Při podobných otázkách tváří v tvář mě mnohdy polije studený pot, což, pravda, přijde v letních parnech vhod.

(A ano, někdy i básním.)

Pozor, následuje slíbené velké heší korektorské přiznání. Očekávejte rachot skla à la HIMYM a sbalte svým iluzím ranec buchet na cestu.

Nejsem jazyková příručka ukrytá v lidském těle. Nevím všechno. A jsem s tím překvapivě v pohodě. Vzbuďte mě o půlnoci, na něco se zeptejte a já… vám maximálně podám ovocnou kapsičku nebo lahev vody, jak to mám nacvičené se svou 2letou vylomeninkou. 🙂

“Ty jo, myslím, že jdou obě varianty,” drbu se na hlavě, příjemně ledově osvěžena. Posléze si ověřuju u své věrné přítelkyně IJP , že fakt jo, že jsem neřekla blbost.

Svůj korektorský job miluju, ale tady je pravda: jako někdo vidí auru nebo anděly, já vidím pravopisné a stylistické přešlapy. Září na mě v textu jako růžové puntíky. Aniž bych musela použít lupu, oblíknout baloňák nebo povolat Watsona. Prostě na mě zasvítí a pak si posvítím já na ně.

Neznamená to ale, že vždycky zároveň vím, jakou strategií se růžového puntíku zbavit. Často jo a často se radím s moudřejšími, online i offline zdroji.

Tak takhle to je. Třeba se to po mateřské zlepší… Ale něco mi říká, že i potom zůstanu obyčejným smrtelníkem. 🙂

Chcete otestovat poctivou hešáckou korekturu na vlastní kůži texty? Dejte vědět.

Jooo, a tohle ještě!

Důležitá zpráva na závěr! Můj nový e-book o šperkaření textů už se klube na svět. Jestli nechcete prošvihnout okamžik, kdy finálně popraská skořápka a jeho rozčepýřený cover vykoukne na svět, sledujte Facebooky nebo mi na sebe nechte e-mail.

Těším se monstrózně! Pokud vy ne, pak jedině proto, že ještě nevíte, co vás čeká! 😉

Jedno je jistý… Kreativita vyžaduje odvahu. Henri i Canva vědí.

UPDATE: e-book se vyklubal. Volejte sláva a pět dní se radujte!

3 místa, kam chodí na kafe Múzy

Někdy vejdete do kavárny, zapnete notebook a bezradně se rozhlížíte kolem (a teď nemyslím po zásuvce). Pot z čela vám solí klávesnici, čas se přepnul do sprint módu a kurzor na bílé stránce neúnavně bliká kdesi vlevo nahoře.

A jindy vejdete a ona už tam sedí.

Múza. V ideálním případě celá jejich partička.

Kam se za nimi můžete vydat?

1) Na pražská Jatka

Patří múzy na jatka?

Múzy tipuju na zdejší štamgastky a nedivím se jim ani trochu. Panákujou tu na baru, pomáhají barmanům, vysedávají na křesílkách mezi knihami i na židlích, co visí ze stropu.

F. mě sem nedávno vzal na rande na Cirkus a ještě před představením, při welcome limče a lehký večeři, mě ty krásný neviditelný holky zlíbaly od vlasů až po balerínky. Nápad na tenhle příspěvek vznikl právě tady. Mají tu i psací stroj, jen si do něj nezapomeňte dát papír jako já. 🙂

2) Do plzeňské Garáže

V Garáži parkuju s notebookem skoro při každé návštěvě svého rodného kraje. Když Múzy zrovna nemají chuť na kofein, u stolů obalených komiksy popíjí legendární kakao s marshmallow. A dost možná se tu cítí fajn díky bezpečné náruči superhrdinů v nadživotní velikosti, kterých jsou tu plné zdi.

Je to krásná podívaná, barevná, hravá, inspirativní. Odhaduju, že cca polovina mé tvorby za poslední dva roky vznikla právě tady.

3) Do kutnohorského Blues Café

Kutná Hora se stala nejpopulárnější (a zatím jedinou) cílovou destinací mých kreativních single víkendů. Jenom já, knížka a zápisník, cappuccino a koláč mezi deskami a už si surfuju na kreativní vlně.

Někdy si odtud Múzy berou kafe s sebou na hradby Vlašského dvora, kde taky dostal první reálné obrysy nový e-book, který teď tvořím. Potkala jsem se tu s těmi číčami brzy ráno, ještě před snídání. Setkání tak příjemný, že mi to nedalo ho nezdokumentovat. 🙂

Další díl bude o tom, kam chodí Múzy na piknik.

Pokud ho nechcete promeškat, pak to jistí lajk šperkařského Facebooku anebo přihláška do databáze nekonečné inspirace. 🙂

Korektorka Krasopísařka první

Heší šperko-textový “byznys” se rozrůstá do nového nečekaného rozměru. Stalo se pár znamení, co nešly přehlédnout a díky kterým jsem se konečně jednu březnovou sobotu ocitla na naučmese kurzu Kaligrafuji.

Barevná začátečnická momentka z kurzu.

Už když jsem se na něj chystala a třásla se nedočkavostí, nedokázala jsem pochopit, jaktože to přišlo AŽ TEĎ, jaktože už za sebou nemám roky tréninku a teďka ten kurz nevedu já?! 🙂

A tak jsem se příjemně umazala od barev a inkoustu, trošku se trápila, protože, přiznávám, jsem si myslela, že mi to půjde samo od prvního písmenka přece jsem už v první třídě měla nejkrásnější písmo z celý třídy… :D, místo toho jsem zjistila, že neumím ani držet tužku jako normální lidi.

Ale zároveň jsem celý tři hodiny s jistotou cítila, že jsem na správným místě, snad i ve správný čas, a že když se hecnu a budu poctivě trénovat, že to fakt půjde, že to v sobě mám.

Láska ještě před prvním pohledem.

Nakoupila jsem si hned pár psacích pomůcek a poctivě po večerech písmenkovala, ale nějak to pořád nebylo ono. Těžko popsat monstróznost úlevy, která mě zalila potom, co jsem vyrazila na další krasonákupy a pořídila si pár KVALITNÍCH psacích pomůcek… 😀

Ještě proteče hodně vody v řece, než bude moje ruka vypsaná jak fiXa a moje výtvory zralé jako jahody v jogurtu, ale přijde to, a pak si tady budu vystavovat a kochat se supr vyšperkovanými tabulemi v kavárnách a pankovými přáníčky ke svatbě. Těšíte se? Já moc.

Do té doby, a doufám vlastně, že i potom, korekturuju, co se do mně vejde, a připravuju další e-booky pro nadšené psavce a blogery, kterým není lhostejné blaho jejich moudrého čtenářstva. Johohó, to mě ba! 🙂

Co s načatým životem? Asi budu umělkyně

Tenhle super nápad jsem potkala před „pár“ lety lehce ovíněná po cestě na Freeze Fest, kam jsem se vydala na vlastní pěst, sice jsem se mu celý den pochechtávala, ale byla jsem současně na nás oba patřičně hrdá (na sebe i ten nápad). Tehdy jsem už psala hodně věcí na blog a do šuplíků, ale jak zpívají Starý pušky, “náš čas teprve přijde”.

Teď by se hodilo „šokovat“ vás, že konečně přišel nebo že cítím, že se blíží, že mi skoro dýchá na záda (ten čas, jestli se někdo ztratil), ale pravda je ta, že umělce v sobě máme všichni, to je jasný každýmu, kdo se třeba jen na chvilku pozorně zahledí na malý děti.

A tak třeba za „pár“ let budu vzpomínat na to, jak jsem dneska na břehu Neusiedler See potkala tenhle nápad, nebo spíš uvědomění, že umělkyně jsem byla vždycky, a je jenom na mně, jestli ji nechám plně se projevit v celé své nekonečné kráse a jedinečnosti.

Myslím, že ji nechám, že je to přímo moje povinnost (a povinnost každýho z nás), to bych byla trubka, kdyby ne, no ne?

Dneska jsem s pointou spokojená, co vy? 🙂

A nejen tanečník…

Zákulisí:

F.: „O čem píšeš?“

já: „O tom, že jsem umělkyně.“

F. (směje se, ačkoli to Liverpool zrovna drsně projel s Realem): „To jsi, to ti můžu klidně podepsat. Tělem i duší.“

Tak jo.

Jsou pointy v textu přeceňované? (Romantický příběh z hešího života included)

Nechala jsem se oblbnout. Radami pro blogery.

Já, ostřílená blogérka, která si svůj první blogísek založila už před skoro čtrnácti lety (link bohužel nečekejte, je sice sobota večer, ale jsem nechutně střízlivá), jsem se nechala oblbnout „radou zkušenějších“, na kterou jsem v internetových vodách opakovaně narážela.

Příspěvek má mít pointu.

A pokud ji postrádá, vůbec s ním čtenáře neobtěžujte.

Díky tomuto radikálnímu doporučení profi blogerů mi v konceptech už několik týdnů smutně visí tři rozepsané posty, které jsem si nedovolila ani řádně vyšperkovat, natož zveřejnit, protože jsem se zasekla v otázce pointy. Připadalo mi, že tam žádná není, nebo minimálně ne dost… Úderná, výstižná, viditelná, užitečná pro čtenáře.

Prostě ne dost pointová.

Ale dá se vůbec nějak změřit pointovost pointy?

S kamarádkou jsme kdysi nad (nejednou) sklenkou rumkoly vymyslely teorii o tom, že pointy jsou přeceňované. Detaily vymazal alkohol a čas, ale tahle pointa setrvala v mý hlavě dlouhá léta a dodneška patří mezi největší zdejší klenoty.

Tehdy jsem z naší bezpointové teorie byla tak (postpubertálně) nadšená, že jsem si na Facebooku nastavila jako prostřední jméno „Pointless“. Mnohými bylo chápáno negativně až sebemrskačsky, ale já věděla své, ujížděla si na bezpointové vlně a všude hlásala, že jsou pointy přeceňované. 🙂

Na tohle období navazuje slíbený romantický příběh, který (ne)dokazuje, jak to s těmi pointami je/není. Je to zkrátka celé jen o úhlu pohledu (což je možná univerzální životní pointa, tak ji radši patřičně ztučním).

Pointa chodníková.

Romantika bez pointy

Kluk, se kterým jsme k sobě v pointless časech chovali vzájemné sympatie, mi jednoho dne, vlastně jedné noci, poslal záhadnou smsku, že mám vyhledat určité místo o souřadnicích „křižovatka, telefonní budka, ta a ta zastávka autobusu“ a následovat znamení.

Wow! Naprosto jsem netušila, která bije, a vzhledem k pozdní večerní, nebo možná už brzké ranní hodině jsem nad zprávou mávla rukou a automaticky ji zavřela do šuplíku opileckých blbostí (díkybohu, že ve stejným šupleti neskončila i moje bezpointová teorie, že?!).

Den, dva nebo tři poté mi po cestě do práce málem přivodilo srdeční zástavu nevinné oznámení hlasatelky autobusových zastávek o tom, že následovat bude zastávka ze záhadné smsky. Vytřeštila jsem oči a po chvilce spatřila jak křižovatku, tak telefonní budku.

Na chvíli jsem se proměnila ve filmovou postavu na začátku příběhu bez pointy. Tohle se normálním holkám nestává, ne?

V práci jsem se ten den nesoustředila na nic a těšila se na cestu domů (to se, pravda, stávalo poměrně často i bez záhadných smsek). Vystoupila jsem na inkriminované zastávce, zamířila k budce a následovala znamení. Nevím, kdy jste naposledy byli v telefonní budce, já od té doby asi jen jednou, když pršelo a neměla jsem deštník, ale možná si vybavíte, že pod telefonním aparátem je takový pultík, na kterém dřív byly položené a řetízkem přivázané Zlaté stránky. 😀

Zespodu pod tímhle pultíkem byl nalepený balíček s obálkou.

Člověk se musel hodně sehnout, aby si ho vůbec všiml, což asi běžně lidi v telefonních budkách nepraktikují, nebo aspoň ne v téhle konkrétní, protože balíček tam na mě čekal, aniž by ho někdo zaregistroval a přivlastnil si ho dřív než já.

Teď jste asi hodně napjatí a toužíte po pointě. Musím uznat, že si sama nedokážu představit, že bych měla v tuhle chvíli článek utnout, takže rady zkušených blogerů nejsou úplně mimo mísu.

Je to ale celé jen o úhlu pohledu. 🙂

Každopádně o tuhle pointu vás neochudím, nebojte.

V balíčku byla dřevěná barevná tančící žirafa (měla jsem v té době fakt ráda žirafy) a v obálce vzkaz.

O dvou slovech. Bylo tam napsáno… Wait for it…

„Bez pointy.“

Wow podruhé! Chechtala jsem se po zbytek dne a taky kdykoli jsem pak míjela tohle místo.

Další pointy i nepointy bychom hledali marně, tenhle romantický blázen není otcem mých dětí a ani jsme spolu neprožili vášnivý románek. Vzpomínám na něj ale ráda, ač to mezi námi bylo celý tak trochu… Bez pointy. Anebo možná právě proto?

A proto moje rada zní…

(A aby nedošlo k nedorozumění, je to rada hlavně pro moje budoucí já, protože nevěřím v univerzální rady pro všechny lidi na světě. Ale klidně se jí inspirujte, pokud s vámi zarezonuje.)

Kašli na pointy, Hešidýlko!

Je to tááák osvobozující! Někdy ji můžeš vybrousit jako diamant a stejně to nikdo neocení. Někdy ji naopak neplánuješ (anebo plánuješ úplně jinou) a ona se přesto vynoří, nečekána, nezvána. Piš na svůj blog (ok, u firemního blogu je asi situace trošku odlišná) tak, jak to zrovna cítíš, napiš, co potřebuješ napsat. Kdo pointu vidět má, ten ji uvidí.

A třeba musí vzniknout několik zdánlivě pointless článků, aby nakonec daly dohromady jeden grandiózně vypointovaný (jako v matematice, když minus a minus dá plus).

Závěrem si neodpustím otázku, které možná budu litovat (ale spíš ne)…

Měl podle vás tento příspěvek pointu? 🙂

Můj osobní tip je, že pro někoho jo a pro někoho ne. A to mě právě baví… Na psaní i na životě.

PS: Pokud jste se zařadili do kategorie „pro někoho jo“, budu šťastná jako blecha, když zůstaneme v kontaktu – třeba skrze Facebook, kde pravidelně informuju o svých nových článcích a dalších bezpointových i krutopřísně vypointěných novinkách.

Mizérky jsou venku. Pro koho jsem je psala a pro koho ne?

Včera jsem poslala do světa e-book s názvem „Mizérie s mezerami aneb 5 nenápadných chyb, které okupují i vaše texty“. Bude se vám (doufám) líbit, pokud sami píšete texty a není vám lhostejné, jak budou působit na vaše čtenáře.

E-book má zatím krásné ohlasy, z nichž jeden mi nedá spát (ale za to můžou asi taky vylomeNinky klubající se stoličky), a tak o něm napíšu. To je u mě mnohem účinnější, než ho jen bezcílně převalovat v hlavě. Jsem ten typ člověka, co potřebuje hodit svoje myšlenky na papír (byť virtuální), aby se dobral nějaké pointy.

Sama v tuhle chvíli, stejně jako vy, ještě nevím, co přesně bude pointou článku. Pokud vůbec nějaká bude. I to se mi děje velmi často, tak radši varuju předem, máte-li vysoká očekávání. 🙂

Míša mi k e-booku napsala:

Martino, ty vole! Pardon. Je to boží. Děkuju ti, že už mám co doporučovat svym přátelům ignorantům, když nechtějí číst příručky (prý je to moc složitý a těch chyb si všimne jenom grammar nazi…) a mě podezřívají z hnidopišství.“

A mně v hlavě souběžně pluje:

  • Ježišmarjá, můj e-book budou číst pravopisní ignoranti? Ale vždyť pro ně jsem to vlastně vůbec nepsala, né?!
  • Proč to vůbec budou číst, když si myslí, že chyb si všímají jen grammar náckové?
  • Jéééé, doufám, že to nebudou číst grammar náckové!
  • Počkat, ale jak je to možný, že si někdo myslí, že chyby vidí jen grammar náckové?

AHA… Tak dobrá zpráva, pointa přichází.

(A bude to velký.)

No, je to možný snadno, protože grammar náckové se vyžívají v tom, že na chyby veřejně upozorňují, protože si tak honí triko (a pravděpodobně patří mezi 70 % populace s nedefinovaným centrem Ega, no nic, humandesignisti mi rozumí).

Ne každý čtenář, který má cit pro češtinu a přináší mu radost a potěšení číst kultivovaný text, má potřebu autora o chybách informovat (natož veřejně, třeba v komentářích).

Nejspíš proto může v lidech snadno vzniknout domněnka, že chyby vidí jen grammar náckové.

Jenže realita je taková, že je vidíme i my ostatní. Jen to autorovi nedáváme „sežrat“.

Když čtu text, kde mě na každém řádku praští do oka pravopisná chyba, je to fakt nepříjemný. Jak to připodobnit pravopisným ignorantům? Představte si třeba, že vás při čtení každých třicet vteřin někdo bouchne novinami do hlavy nebo vám zabliká do očí baterkou. Budete číst dál? Budete se moct soustředit? Nebo se na to prostě vykašlete?

To, že autor „ignorant“ tyhle rány nebo ostré světlo nevnímá a necítí, neznamená, že je na tom čtenář stejně. A pokud má navíc text prezentovat službu nebo produkt, za kterou by měl čtenář (potenciální klient) zaplatit, přes pravopisné mizérie cesta nepovede.

Pro některé autory mohou být chyby neviditelné, ale pro čtenáře nemusí. Samozřejmě taky záleží, kdo je vaše cílovka.

Moje cílovka nejsou ani ignoranti, ani náckové. Ale někdy se prý stává, že si vás cílovka vybere sama, tak kdo ví, jak to se mnou ještě dopadne. 🙂

Závěrem chci uvést na pravou míru, že jsem se nechtěla dotknout vás, kteří se snažíte a kterým na vašich čtenářích záleží, ale tu a tam vám něco nevědomky ujede nebo má váš korektor zrovna dovolenou. Naopak! Protože právě na vás cílím a právě vám fandím.

Protože ve finále to celé vůbec není o autorově ignoranství pravopisu, ale ignoranství potřeb a pocitů čtenáře. Volně přeloženo – a budu mluvit za sebe, protože nechci zevšeobecňovat: proč bych si měla cokoli kupovat zrovna od člověka, ze kterého cítím, že jsem mu tááákhle volná a vlastně o mě vůbec nejeví zájem? A zároveň to vidím z druhé strany: pokud já sama nabízím nějakou službu nebo produkt, jak bych ho vlastně mohla nabízet někomu, kdo je mi ukradený?

Nad touto filozofickou otázkou se možná zkusím zamyslet v některém z příštích článků, ale nad tím, zda dospěju ke smysluplnému závěru, se vznáší opět jeden veliký barevný otazník. 🙂

Můžu vás každopádně ujistit, že můj e-book pointu má. A ne jednu. Spočítala jsem jich minimálně pět. Můžete si to ověřit. Zdarma. Tady. 🙂

3 důvody, proč některé knihy nedočítám. Bez výčitek

Přelouskáte knihu až do konce, i když se ke čtení kolikrát musíte přemlouvat?

Nevím, jestli jsou to dozvuky školní povinné četby, pod kůží zaryté „přece neodejdu od rozdělané práce“ nebo třeba soucit s autorem. Před několika lety jsem s tím sekla. Nedočtenou knihu jsem prostě zaklapla a vrátila ji do knihovny (ať už vlastní nebo městské) nebo ji poslala dál.

Ty jo, a ono je to tak úlevný, už jen ten pocit, že NEMUSÍTE, nebo spíš uvědomění, že to, jestli musíte nebo nemusíte, si určujete sami. Autor se z toho (pravděpodobně) nezhroutí a nejspíš se k němu tahle informace ani nedostane (pokud to není váš blízký přítel, což ovšem uznávám, že je pro dilema „dočíst vs. nedočíst“ velmi tenký led). Maminka nad vámi nebude stát s přísnou vráskou mezi očima a čekat, až dočtete. Nehrozí vám dokonce ani poznámka či pětka na vysvědčení za prázdné listy ve čtenářském deníku.

(„Jé, a co je to, to propadneš?” “To dostaneš na vysvědčení pětku a budeš chodit do třídy s dětmi o rok mladšími. A ty tu pětku dostaneš, to si piš!“)

Můj F., který už se pár pátků prolouskává Nomádem od Jamese Swallowa, si včera večer nejistě přisedl ke mně na gauč s knihou od jeho oblíbence Petera Maye. Zbystřila jsem. Jakmile jde o knihy, vždycky zbystřím. 🙂

„Už tě ten Nomád unudil?“

„Jsem na straně 300 (z cca 550) a už bych to klidně ukončil… Pořád se to nějak táhne.“

„Tak na to kašli,“ mávla jsem rukou.

„Že jo? Já věděl, že mě v tom podpoříš.“

Potřebujete taky podpořit v nedočtení? Jsem tu pro vás. 🙂

Osobně mě k nedočítání vedou minimálně 3 důvody:

První: Není ten správný čas

Momentálně mi tahle kniha zřejmě nemá co dát. Teď. Mému budoucímu já třeba ano, ale aktuální já ještě není ready. Neodnesla bych si z knihy to, co bych mohla nebo kvůli čemu si mě kniha našla. To se mi stalo např. s Bridou od Paulo Coelha. Napoprvé jsem zvládla asi první dvě stránky a s WTF výrazem ve tváři jsem ji odklidila k ostatním knihám. Uplynulo pár let, sáhla jsem po ní znovu, zhltla ji během jediného večera a dlouho jsem se pak nedokázala začíst do jiné knihy.

Druhý: Cukají mi nohy

Čtení knih si užívám a je to pro mě jedna z nejpříjemnějších činností. Ne ale v případě, že v myšlenkách neustále cestuju pryč od textu nebo mi začnou cukat nohy (100% spolehlivý signál mého těla, který přichází, když jsem unavená nebo hrozí náhlá smrt znuděním). Pak se příjemně necítím a tudíž se můj stav vylučuje se stavem, který při čtení běžně zažívám a toužím zažívat.

V tu chvíli jsem nejenom sama proti sobě, ale taky proti svému drahocennému času a proti skvělým knihám, které jsou v pořadí a mohou mě obohatit trilionkrát víc. A necukají mi při jejich čtení nohy. (Teď mi nejde z hlavy, jestli je větší hřích být sama proti sobě nebo proti skvělým knihám.)

Naposled se mi to stalo s Kdo chytá v žitě. Faux pas, že? Koupila jsem si ji, protože lidi, které neznám, ji zařadili na nějaký žebříček TOP knih, které by si každý uvědomělý člověk měl v životě přečíst. Fakt jsem jí dala šanci. Až do strany 29. Pak už to nešlo, cukala jsem úplně celá a myslela jen na to, co je tím důvodem, že ji uvědomělí lidé vystavují na knižní piedestal a doporučují ostatním uvědomělým lidem. A proč TO (anebo ASPOŇ NĚCO) není naznačeno během prvních 29 stran.

No, možná na ni jen nebyl správný čas. Nebo nikdy nebude. To se taky může stát. Dokonce i uvědomělým lidem.

Třetí: moc velké sousto

Umělcova cesta. Kniha roku, kniha století, kniha života. Obohacovala mě neskutečně a já ji nedočetla. Stydím se, fakt že jo. Jenže s touhle knihou se to má tak, že ji nemůžete číst pasivně. Není to odpočinek, je to makačka.

Očekává se od vás aktivní spoluúčast (a je to boží), bez níž nemá smysl ve čtení pokračovat. Nezvládla jsem to možná kvůli nedostatku časoprostoru na mateřské, možná kvůli nedostatku motivace nebo sebebičování, jenže já se nerada bičuju.

Dokud mě kniha inspirovala a já dodržovala plán a s nadšením plnila „úkoly“, byl to úžasně strávený čas. V určité fázi jsem ale pocítila jakýsi nátlak autorky, anebo spíš mé vlastní hlavy, že když vynechám některý z úkolů nebo si je budu dělat víc po svém, můj vnitřní umělec je loser a jeho cesta povede přinejlepším do slepých uliček.

Dodnes knihu nicméně doporučuju, kudy chodím, a doufám, že se k ní sama ještě vrátím. Rozhodně je to legendární dílo, které by si měl přečíst každý uvědomělý umělec. 🙂

Zajímavé je, že texty na webu nám nedělá problém nedočíst.

Netrápí nás výčitky, když uprostřed věty zavíráme stránku a pouštíme se do jiné činnosti. Po krátké chvíli informace o nedočteném textu mizí z našeho vědomí.

(Éééé, o jakémže textu?)

Často neznáme autora, jehož text čteme, a nohy před stisknutím „zpět“ nebo zavřením záložky v prohlížeči ani nestihnou cuknout. Možná nebyl správný čas, bylo to velké sousto, nejsem cílová skupina, možná, možná…

Ale možná taky jo. Třeba byl správný čas a patřili jsme k cílovce. Jen textu chybělo to „něco“ (přimhouřené oči, zvuk lusknutí prstů, chvilka příjemného napětí), co by v tu chvíli přilepilo náš zrak k obrazovce a nepustilo až do poslední CTA. Výzvy k akci. 🙂

A já pro vás právě chystám manuál na TO „NĚCO“.

Bude to e-book o tom, jak vyšperkovat text, aby čtenáře (něžně) chytl a nepustil. A až ho dopíšu, najdete na tomto místě regulérní kól tu ekšn s odkazem na ono magické čtivo. A na Facebook hodím echo taky. Držme mi palce. 😀

Střih. O pár měsíců později: