Skip to main content
Když se u mě během psaní Tvůrčího restartu, mojí knižní prvotiny, zastavil tvůrčí blok (a zastavil tak moje psaní), nejdřív mě to překvapilo – častěji mi na dveře klepou múzy. Chtěla jsem mu zabouchnout před nosem, ale nedal se. Strčil nohu do dveří. A tak jsem změnila úhel pohledu a šla postavit vodu na kafe.
Když přijde autorský blok, znamená to jediné…
Je to stejný jako metafory s poloplnýma a poloprázdnýma sklenicema. Z příchodu bloku můžete mít radost. Proč? Znamená to, že jste opravdický spisovatel nebo opravdická spisovatelka! Přijměte moji upřímnou gratulaci, hehe.
Držet se plánu a počtu slov… anebo to pustit
Byl by paradox, kdybych se při psaní knihy o spisovateli v tvůrčí krizi sama do jedný nedostala, že? Snažila jsem se psát každý den aspoň větu (psací návyk za 21 dní 4ever). Jenže po nějaký době najednou opravdu zůstávalo u jedné jediné věty. „Takhle to, Hešidýlko, dopíšeš asi za dvě stě let,“ promlouvala jsem si do duše, ale zůstala jsem zaseknutá a příběh se neposouval.
Odmítala jsem si to přiznat, pokračovala v psaní jedné až dvou vět denně a uklidňovala se, že dodržuju „plán“: byla jsem zhruba v polovině příběhu (20 000 slov) a „plán“ byl napsat jich 40 000 – ať je to „právoplatný román“. Ať splňuje kritéria. Ať se vejdu do tabulek…
Ze snu o románu kabelková realita
„Tabulky, kritéria, proboha, vzpamatuj se, vždyť to nejseš ty!“ zatřásl se mnou blok a teprve tehdy mi došlo, jak jsem nesmyslně svázaná cizími pravidly i sama sebou. Ukázalo se, že ve skutečnosti se začal příběh chýlit ke konci a já to nechtěla dopustit. Chtěla jsem ho natáhnout na určitý počet stránek, přitom by mi stačil poloviční, možná třetinový.
Přiznala jsem si to a ulevilo se mi. Provazy, do kterých jsem sama sebe zamotala, se zpřetrhaly. V náhlé euforii jsem přijala fakt, že nenapíšu 40 000 slov. Že moje knížka nebude tlustá bichle (který tak miluju číst), ale útlá novela do kabelky. A tak jsem svůj příběh začala směřovat ke konci – resp. smířila jsem se s tím, že už ke konci spěje. Ta úleva! Ta SVOBODA… A zase přišla radost z tvoření. Po tomhle uvědomění jsem seděla u ntb asi hodinu a psala. Psalo se mi úplně samo. Tak lehce! Ani jsem si nevšimla, že blok mezitím dopil kafe a tiše se vytratil.
Moudro závěrem? Nebojujte – pište
Nemá cenu s tvůrčím blokem bojovat. Je ve vás. A bojovat sami se sebou? Takový boj nejde vyhrát. Jediná možnost, jak vyhrát, pokud tedy zůstaneme u metafory vítězů a poražených, je blok přijmout.
Pozvěte svůj blok na kafe a popovídejte si s ním face to face o tom, proč přišel. Nebo mu napište (ha, napište!) dopis. Třeba si zanadávejte. Pobrečte si. Dopis pak neváhejte roztrhat nebo rituálně spálit. Cokoli, co vám udělá radost. Když to napíšete… Je jasný, co to znamená. Rozepsali jste se. Tvůrčí blok vás rozepsal. (Taky milujete paradoxy?)
Využijte toho – a pusťte se do svého díla. Kdy, když ne teď?
