Skip to main content
Je tvůrčí blok otravný element, nebo ti může s psaním pomoct?
Záleží na tvém úhlu pohledu. Já ho vítám, protože díky němu vždycky zjistím něco nového o svém příběhu i o sobě. Věřím, že to s námi myslí dobře, to jen my s ním pořád chceme bojovat a ideálně nad ním vítězit. Ale stejně se vrací. Tak v čem to vězí? Pozvi ho na rande a zjisti to.
Když jsem psala svou prvotinu, která se odehrává v lázních pro spisovatele v krizi, návštěva tvůrčího bloku mi přišla vhod. Jak se líp vžít do hlavního hrdiny, zablokovaného spisovatele, než se sama nechat na chvilku zablokovat? 😀
A ani během psaní druhé knížky, novely Po hlavě do podivna, mě nenechal ve štychu. Je to přesně týden a den, co jsem dokončila poslední kapitolu. S prstem v nose to nebylo (protože blok), zato to bylo s nohou v hrnci (protože včela).
Kreativní odbočka: Co má společného včela a tvůrčí blok? Zkus vymyslet aspoň 3 podobnosti a sdílej je s námi ve Spisovatelském cappuccinu. :) Konec odbočky.
Dneska jsme neměli nic domluvenýho, ne?
S nateklým chodidlem v hrnci ledové vody jsem seděla za stolem v pracovně a psala větu za větou, blížila se do finále. Ale najednou to šlo víc a víc ztuha. Častěji jsem koukala z okna než na displej notebooku. Nebe ztmavlo a někdo zaťukal na dveře. (Dramatická hudba included.) Byl to tvůrčí blok.
„Dneska jsme neměli nic domluvenýho, ne?“ zažertovala jsem.
Mlčel a zasedl mi ruce.
„Tak dobrý, něco už jsem napsala, dám si teda pauzu.“
Koukali jsme z okna na řeku a zelený kopce. Zahřmělo a za chvilku znovu. Blok se ke mně přitulil, jen tak jsme spolu rozjímali.
„Hele, bouřka. Zajímavý, v tý pasáži, co mám rozepsanou, je zrovna taky bouřka… Tak budu jen psát, co vidím.“
A jen jsem psala, co vidím. Blok neblok.
Cílová rovinka. S tvůrčím blokem na klíně
I když jsem už od druhé kapitoly znala konec příběhu (na rozdíl od první knížky, kde jsem netušila, co se stane v příštím odstavci, natož potom, jak to všechno dopadne), překvapila mě scéna, která úplnému závěru předcházela. O její existenci jsem neměla ponětí. Objevila se až ve chvíli, kdy se mi prsty znovu roztančily po klávesnici. Venku začalo pršet a mně pršelo z očí.
Zbývala finální pasáž, ta, kterou jsem znala, stačilo ji konečně napsat, stačilo nechat ji hlavní hrdinky konečně prožít. To, k čemu příběh od začátku směřoval, se stalo. Dopsala jsem poslední větu. Noha pořád v hrnci. Venku pořád bouřlivo. Blok pořád přitulenej.
Nebylo mi smutno jako po dopsání Tvůrčího restartu. Věděla jsem, že se s postavami neloučím. Zbývá ještě zaplnit pár děr v prostředku (důsledek psaní napřeskáčku), přeskládat několik dílků, aby do sebe zapadly.
Když na mě blok ten večer zaťukal, málem jsem přestala psát. Nakonec se ukázalo, že jenom potřeboval společnost. Možná se bál bouřky. :)
Jaký vztah máš se svým tvůrčím blokem ty? Chceš se s ním taky skamarádit? Můžeš.
A o ambiciózním deadlinu dokončení knížky, rande se spisovatelským koučem, anotaci, co ke mně připlula v pět ráno, nebo o obřím aha momentu ohledně způsobu, jakým chci knížku vydat… třeba zase příště.