I když jsem už od druhé kapitoly znala konec příběhu (na rozdíl od první knížky, kde jsem netušila, co se stane v příštím odstavci, natož potom, jak to všechno dopadne), překvapila mě scéna, která úplnému závěru předcházela. O její existenci jsem neměla ponětí. Objevila se až ve chvíli, kdy se mi prsty znovu roztančily po klávesnici. Venku začalo pršet a mně pršelo z očí.
Zbývala finální pasáž, ta, kterou jsem znala, stačilo ji konečně napsat, stačilo nechat ji hlavní hrdinky konečně prožít. To, k čemu příběh od začátku směřoval, se stalo. Dopsala jsem poslední větu. Noha pořád v hrnci. Venku pořád bouřlivo. Blok pořád přitulenej.
Nebylo mi smutno jako po dopsání Tvůrčího restartu. Věděla jsem, že se s postavami neloučím. Zbývá ještě zaplnit pár děr v prostředku (důsledek psaní napřeskáčku), přeskládat několik dílků, aby do sebe zapadly.
Když na mě blok ten večer zaťukal, málem jsem přestala psát. Nakonec se ukázalo, že jenom potřeboval společnost. Možná se bál bouřky. :)
Jaký vztah máš se svým tvůrčím blokem ty? Chceš se s ním taky skamarádit? Můžeš.