Skip to main content
Taky si zapisujete nápady, kam se dá? Pak to znáte. Nejde najít všechno, když tu skládanku dáváte dohromady. Občas se něco vytratí. Na tuhle pasáž z Po hlavě do podivna jsem narazila kdesi ve virtuálním poznámkovém bloku až po vydání knížky. Přečíst si ji můžete, ať už knížku znáte, nebo ne. Je skvělá! (Škoda, no.) A počet spoilerů je minimální.
Černý srdíčko
Jediná společná fotka, na které jsme s Viky jinde než u ní doma, je z jarního koncertu Vypsaný fixy. Je rozmazaná a vyfotil nás Vikyin budoucí milenec, se kterým se tam seznámila. Máme na sobě trička s nápisem Yesterday, vyrobily jsme si je ve spolupráci s háďátky a plánovaly strhnout je ze sebe při refrénu Komika lobotomika, jenže ho k našemu zklamání parta tentokrát nezahrála.
Když jsme si už byly jistý, že na něj musí přijít řada, vyhlásil Mardi, že zahrajou písničku, kterou už dlouho nehráli naživo, a ozvaly se první teskný tóny 33 cigaret. Obě nás to rozložilo, ale až později jsem zjistila, že Viky o dost víc. Tehdy mi jen zakřičela do ucha, jestli je nám jako do prdele souzeno žít pořád ve včerejšku, ty vole? A pak jsme se telepaticky shodly na tom, že přece nemusíme čekat na povel a že si můžeme trička s nápisem Yesterday svléknout, kdykoli chceme.
Mrkly jsme na sebe a servaly je ze sebe a mávaly jimi nad hlavou místo zapalovačů, které vytáhlo pár ostatních, do toho spolu s plným sálem řvaly hey hey hey heeeeo. Pod těmi Yesterday tričky jsme měly normální černá tílka.
Po koncertě jsme si ještě sedly na bar na drink a Viky řekla: „Se někdy bojim, že s Tonym nám zbejvá přesně ta poslední lichá cigaretka… a je šlus.“ Napila se vodky s džusem a koukla na telefon. Bylo lehce po jedenácté, ještě bychom stihly poslední autobus.
„Chceš jet domů?“ zeptala jsem se.
„Ne, oni to tam zvládnou, stejně už děti dávno spí a Tony možná taky. Popravdě, občas mám chuť se tam prostě už nikdy nevrátit.“
Pohladila jsem ji po paži, od ramene k loktu. Viky se snažila zamrkat slzy.
„Díky, že mě nesoudíš,“ stiskla mi ruku.
„Ha, trička Yesterday jsou dole,“ přistoupil k nám Vikyin budoucí milenec. Jeho obličej mám v mlze, ale vybavuju si, že hezky voněl. „Tak si ještě užijem kousek toho dneška?”
„Já jsem pro,“ usmála se na něj Viky. Jejich oční kontakt byl dlouhý jako nekonečno a já jsem měla chuť si Yesterday zase oblíknout a nechat jim tu dnešní poslední hodinku jenom pro sebe. Ale nějak se stalo, že si ze zbytku večera a noci pamatuju akorát další drinky, záchvaty smíchu a jak jsem se v uberu snažila nepozvracet.
A tak když mi teď Viky pošle na whatsappu písničku 33 cigaret, tuším průser. Otevřu instagram a scrolluju na jejím profilu dolů a dolů, dokud nenajdu fotku v tričkách s nápisem Yesterday, naši jedinou společnou. Koukám na nás a brečím, i když vlastně nevím proč. Ve vzduchu se vznáší tíživo, dusivo. Děje se něco divnýho, lidským mozkem těžko uchopitelnýho.
Přepnu se zpátky na whatsapp.
„Můžem to ještě změnit a odehnat ty supy,“ odepisuju a připojím bílý srdíčko. Barevný se nehodí a černý by podtrhlo umírající naději.
Viky odpoví stroze: „Nemůžem.“
A vzápětí přilétne druhá zpráva. Černý srdíčko.
Pokud už jste knížku četli, do které kapitoly by se podle vás tenhle kousek hodil? (Já tuším, ale jistá si nejsem. 🤭) A pokud si vás příběh single Leily a vztahově vyhořelé Viky ještě nenašel, pojďte holkám naproti tudy. Do konce února s poštovným jen 33 cigaret korun.